Legenda
Nikdo přesně neví, kdy se narodil.
Některé prameny tvrdí, že přišel z východu, z krajiny, které se později začalo říkat Skythie. Jiné ho kladou už do Karpat, do časů, kdy hory neměly hranice a les byl větší autorita než člověk.
Jméno se měnilo.
Příběhy také.
Zůstává jen postava muže, který se objevoval tam, kde bylo třeba vydržet víc, než se zdálo možné.
Říká se, že znal staré bohy ještě předtím, než se z nich staly legendy. Že s Perunem seděl u stejného ohně. Že Velesa nikdy neměl rád. A že Radogasta pamatuje z dob, kdy ještě nebylo úplně jisté, jestli z něj něco bude.
Historici tuto část příběhu odmítají.
FARKYNG ji nekomentuje.
Pak stopa mizí.
Ne na rok.
Ne na lidský život.
Na staletí.
Některé pověsti říkají, že padl. Jiné, že odešel hlouběji do hor. Podle jedné z nejstarších verzí nezemřel vůbec.
Jen se stáhl do kostí země.
A čekal.
Pak lidé otevřeli zemi.
Šli pod ni za černým kamenem a nad ní postavili věže, pece a komíny. Noc přestala být tmavá, protože obzor hořel.
Vzniklo místo, kterému by dávní lidé možná říkali kovárna bohů.
My mu říkáme Ostrava.
Právě tam se stará stopa objevuje znovu.
Ne v kronice.
Ne v hrobě.
V uhlí, železe, ohni a lidech, kteří vědí, že se některé věci prostě musí udělat. Bez keců, bez nářků, bez potlesku.
Nikdo neví, co přesně se tehdy stalo.
Legenda říká, že když se v pecích poprvé otevřel kov, který byl dost žhavý, něco starého si vzpomnělo.
A vrátilo se.
Ne stejné.
Překované.
Karpaty mu nechaly paměť.
Ostrava mu dala nové tělo.
Uhlí místo prachu stepí.
Ocel místo meče.
Beton místo hradeb.
Ale rytmus zůstal.
Dnes mu říkají FARKYNG.
Není jasné, jestli je to jméno, titul nebo jen poslední podoba něčeho mnohem staršího.
On sám to nevysvětluje.
O minulosti mluví nerad. O bozích ještě méně.
Když se ho jednou ptali, jestli opravdu znal Radogasta osobně, údajně odpověděl:
„Osobně je silné slovo. Párkrát jsme pili.“
Tím byl rozhovor ukončen.
FARKYNG se nevrátil, aby obnovil starý svět.
Ten je pryč.
Nevrátil se ani proto, aby lidem vyprávěl, jak mají žít.
Jen zjistil, že nový svět má vlastní války, vlastní kmeny a vlastní bubny.
A že oheň nemusí hořet jen v horách.
Může hořet v peci.
V člověku.
Nebo v hudbě.
Proto dnes místo zbraní používá zvuk.
Někdy zní jako Karpaty za mlhy.
Jindy jako železo dopadající na železo.
A někdy jako obojí najednou.
Karpaty ho zrodily.
Dějiny ho ztratily.
Ostrava ho vykovala znovu.
FARKYNG se vrátil.
FARKYNG
Nemá krále, kterému by přísahal. Nemá hranice, které by určovaly, kam patří. Nemá boha, za kterého by bojoval. Má svou zem, své kořeny a své svědomí. Věří v sílu člověka. Ve slovo, které platí. V čest, kterou nelze koupit. Ve věrnost, která se nemusí dokazovat. Nesklání hlavu před mocí. Ale umí ji sklonit před tím, čeho si váží. Víru má v sobě. Věrnost má v srdci. A jeho domov? Tam, kde nemusí zradit sám sebe.